Jak jsme objevili Montessori
Kdysi před lety jsem se s pojmem Montessori setkala v rámci přípravy na státní zkoušku z pedagogiky a psychologie. Jedna z otázek se jmenovala Alternativní pedagogické směry (či tak nějak) a kromě Waldorfské a Freiberské školy v ní autor zmiňoval i Montessori pedagogiku. Otázka stokrát kopírovaná, podtrhávaná.. Celkem asi pět šest řádků k celé problematice. Po přečtení jsem usoudila, že celá Montessori je asi pěkná nuda a nechápala jsem, co na tom ti rodiče mají, že se jim to líbí natolik, že do takové školy děti pošlou.
Jenže po pár letech nadešel čas, kdy jsem se měla přesvědčit, že o monte pedagogice fakt nestačí číst - že se musí prožít! A přišla jsem k tomuhle poznatku jako slepý k houslím :o)
Po ukončení školy jsme se přestěhovali do Jihlavy, kde doslova chcípl pes. Natož tu hledat něco jako alternativní možnosti :)) Po narození syna jsem svoje snahy o hledání něčeho "jiného" záhy vzdala, ale do různých "klubíků" a "mateřských center" stejně nechodila, tyhle instituce mě vždycky děsily. Chyběla mi společnost trochu alternativnějších rodičů, ten běžný mainstream mi nevyhovoval ani trochu, a tak jsme s Lukáškem trávili čas hlavně venku, na zahradě u babičky nebo s nějakou kamarádkou a jejím dítkem.
Lukymu bylo dva a půl roku a nadešel 1.červen. Lilo jak z konve, tak jsme vyrazili na Dětský den na zimní stadion. Zhnusená jsem byla záhy, stále stejné malování na obličej, trampolína, vystoupení.. nuda nuda nuda. A přece ne - krom těchto klasických záležitostí stál na kraji stadionu stan a v něm - světe div se - něco nového! A pro mě zcela vzrušujícího :)) Luky byl taky unešený vybíráním dřevěných housenek pinzetou z dutin staré kroucené větve a to tak moc, že se nechtěl nechat od nové hry odtrhnout. Bylo mi trochu trapně, za námi fronta dalších housenekchtivých dětí a syn protestoval čím dál hlasitěji. Pak jsem si všimla učitelky, která k nám mířila. Styděla jsem se v té chvíli, že si neumím zvládnout vlastní dítě, ale ona k mému překvapení nepřišla, aby nám doporučila, ať laskavě vypadneme a nepřekážíme dalším zájemcům, jen mě jemně upozornila, že bych měla syna nechat dopracovat a nerušit ho. Zírala jsem jako spadlá z višně :o) S podobným přístupem jsem se setkala poprvé - nikoliv však naposledy :o)
Lukáška stejně nadchla stavba rybího puzzle, pod kterým se skrývala rybí kostra, skládání stejných ulitek k sobě i malování prstem do písku. Nejradši by celé odpoledne strávil ve stanu s těmi úžasnými a přitom tak jednoduchými pomůckami. Nebyla jsem nadšená o nic méně :o) Nafasovala jsem si materiály, na kterých jsem se dočetla, že se jedná o novou montessori školku v Jihlavě, která co týden pořádá odpolední program pro děti a rodiče - práci s monte pomůckami. Stejně, jako mě nezáživný popis monte pedagogiky na škole nenadchl, zahořela jsem teď touhou začít školku navštěvovat (ano, myslím, že jsem tehdy projevila ještě větší nadšení, než můj nadšený syn :o)
A tak jsme vyrazili hned další týden na první program. Překvapila mě a nadchla i skupinka rodičů, která se na programu sešla. Konečně jsem se cítila mezi rodiči příjemně, protože byli tak úžasně bezprostřední. Sama jsem trnula, abych něco neudělala blbě a stejně tak byl zaražený i syn. Bylo úžasné vidět, jak některé děti chodí bosé vevnitř i venku, nožičky s pevnou "podrážkou" na patičkách, jak maminky naprosto beze studu kojí na veřejnosti dvouleté děti, jak se děti s chutí cpou ovocem a zeleninou místo bonbonky. Ač jsem byla stále nervózní, moc jsem si takové prostředí užívala.
Učitelky, které se nám věnovaly, byly neskutečně trpělivé. Vysvětlily, ukázaly, nenutily. Během pár hodin jsem pochopila, že nervozita a strach jsou tu k ničemu :o) Pomůcky pohltily mě i Lukáška, na elipse jsme se sice ani jeden zatím dobře necítili, ale práce, ta nám šla :o) Luky přesýpal mák naběračkou, mlel jáhly na mlýnku, voněl k voňavých lahvičkám, skládal skládanky.. Během několika týdnů se mu neuvěřitelně zlepšila motorika. Dnes si sám namaže chleba, nakrájí jablíčko, namele mi strouhanku. Staví ze stavebnic krásné a složité stavby. A podíl na tom všem má, jak jinak, než Montessori :o)
Po prázdninách jsme chodili dál, až do Vánoc. Během těch měsíců jsem sledovala na svém vždy bázlivějším synovi, jak mu svědčí individuální přístup školky, nenucení do věcí, které dělat nechce nebo se na ně ještě necítí, stejně jako jsem cítila na sobě, jak jsem hodinu od hodiny klidnější a vyrovnanější, jak se dokážu na elipse soustředit a "pustit" Lukyho, aby pracoval, jak on si přeje sám. Hodinu před Vánocemi vše vyvrcholilo tím, že Luky sám vstal, popadl největší vyřezávanou figurku - kravičku - z betléma a sám beze mě se prošel po elipse. Byla jsem v sedmém nebi - tím spíš, že nám v ten samý den bylo nabídnuto předposlední místo ve školce.
Do monte jsem se nadchla stejně jako Luky. Vůbec nic společného s tím hloupým textem ze státnic nemá, je to právě o tom prožitku a o osahání všeho na vlastní prstíky. Dítě se učí rozhodovat samo za sebe, být samostatné. Vidím to na synovi každý den. Sice má období, třeba při oblékání, kdy se mu vyloženě nechce, ale jinak je schopný obstarat se sám, nepotřebuje mámu, aby mu stála za zády a korigovala vše, co dělá.
Vůbec dnes nechápu, jak je možné, že i v Jihlavě, která nikdy nemívala nic extra, funguje dnes montessori školka a od tohoto září i škola. Ale jsem za tu možnost neskutečně vděčná, posunulo mě to dál nejen u Lukyho, ale dalo mi to i úplně jiný náhled na sebe a školství jako takové. A já za tuto možnost moc děkuji!
Kdysi před lety jsem se s pojmem Montessori setkala v rámci přípravy na státní zkoušku z pedagogiky a psychologie. Jedna z otázek se jmenovala Alternativní pedagogické směry (či tak nějak) a kromě Waldorfské a Freiberské školy v ní autor zmiňoval i Montessori pedagogiku. Otázka stokrát kopírovaná, podtrhávaná.. Celkem asi pět šest řádků k celé problematice. Po přečtení jsem usoudila, že celá Montessori je asi pěkná nuda a nechápala jsem, co na tom ti rodiče mají, že se jim to líbí natolik, že do takové školy děti pošlou.
Jenže po pár letech nadešel čas, kdy jsem se měla přesvědčit, že o monte pedagogice fakt nestačí číst - že se musí prožít! A přišla jsem k tomuhle poznatku jako slepý k houslím :o)
Po ukončení školy jsme se přestěhovali do Jihlavy, kde doslova chcípl pes. Natož tu hledat něco jako alternativní možnosti :)) Po narození syna jsem svoje snahy o hledání něčeho "jiného" záhy vzdala, ale do různých "klubíků" a "mateřských center" stejně nechodila, tyhle instituce mě vždycky děsily. Chyběla mi společnost trochu alternativnějších rodičů, ten běžný mainstream mi nevyhovoval ani trochu, a tak jsme s Lukáškem trávili čas hlavně venku, na zahradě u babičky nebo s nějakou kamarádkou a jejím dítkem.
Lukymu bylo dva a půl roku a nadešel 1.červen. Lilo jak z konve, tak jsme vyrazili na Dětský den na zimní stadion. Zhnusená jsem byla záhy, stále stejné malování na obličej, trampolína, vystoupení.. nuda nuda nuda. A přece ne - krom těchto klasických záležitostí stál na kraji stadionu stan a v něm - světe div se - něco nového! A pro mě zcela vzrušujícího :)) Luky byl taky unešený vybíráním dřevěných housenek pinzetou z dutin staré kroucené větve a to tak moc, že se nechtěl nechat od nové hry odtrhnout. Bylo mi trochu trapně, za námi fronta dalších housenekchtivých dětí a syn protestoval čím dál hlasitěji. Pak jsem si všimla učitelky, která k nám mířila. Styděla jsem se v té chvíli, že si neumím zvládnout vlastní dítě, ale ona k mému překvapení nepřišla, aby nám doporučila, ať laskavě vypadneme a nepřekážíme dalším zájemcům, jen mě jemně upozornila, že bych měla syna nechat dopracovat a nerušit ho. Zírala jsem jako spadlá z višně :o) S podobným přístupem jsem se setkala poprvé - nikoliv však naposledy :o)
Lukáška stejně nadchla stavba rybího puzzle, pod kterým se skrývala rybí kostra, skládání stejných ulitek k sobě i malování prstem do písku. Nejradši by celé odpoledne strávil ve stanu s těmi úžasnými a přitom tak jednoduchými pomůckami. Nebyla jsem nadšená o nic méně :o) Nafasovala jsem si materiály, na kterých jsem se dočetla, že se jedná o novou montessori školku v Jihlavě, která co týden pořádá odpolední program pro děti a rodiče - práci s monte pomůckami. Stejně, jako mě nezáživný popis monte pedagogiky na škole nenadchl, zahořela jsem teď touhou začít školku navštěvovat (ano, myslím, že jsem tehdy projevila ještě větší nadšení, než můj nadšený syn :o)
A tak jsme vyrazili hned další týden na první program. Překvapila mě a nadchla i skupinka rodičů, která se na programu sešla. Konečně jsem se cítila mezi rodiči příjemně, protože byli tak úžasně bezprostřední. Sama jsem trnula, abych něco neudělala blbě a stejně tak byl zaražený i syn. Bylo úžasné vidět, jak některé děti chodí bosé vevnitř i venku, nožičky s pevnou "podrážkou" na patičkách, jak maminky naprosto beze studu kojí na veřejnosti dvouleté děti, jak se děti s chutí cpou ovocem a zeleninou místo bonbonky. Ač jsem byla stále nervózní, moc jsem si takové prostředí užívala.
Učitelky, které se nám věnovaly, byly neskutečně trpělivé. Vysvětlily, ukázaly, nenutily. Během pár hodin jsem pochopila, že nervozita a strach jsou tu k ničemu :o) Pomůcky pohltily mě i Lukáška, na elipse jsme se sice ani jeden zatím dobře necítili, ale práce, ta nám šla :o) Luky přesýpal mák naběračkou, mlel jáhly na mlýnku, voněl k voňavých lahvičkám, skládal skládanky.. Během několika týdnů se mu neuvěřitelně zlepšila motorika. Dnes si sám namaže chleba, nakrájí jablíčko, namele mi strouhanku. Staví ze stavebnic krásné a složité stavby. A podíl na tom všem má, jak jinak, než Montessori :o)
Po prázdninách jsme chodili dál, až do Vánoc. Během těch měsíců jsem sledovala na svém vždy bázlivějším synovi, jak mu svědčí individuální přístup školky, nenucení do věcí, které dělat nechce nebo se na ně ještě necítí, stejně jako jsem cítila na sobě, jak jsem hodinu od hodiny klidnější a vyrovnanější, jak se dokážu na elipse soustředit a "pustit" Lukyho, aby pracoval, jak on si přeje sám. Hodinu před Vánocemi vše vyvrcholilo tím, že Luky sám vstal, popadl největší vyřezávanou figurku - kravičku - z betléma a sám beze mě se prošel po elipse. Byla jsem v sedmém nebi - tím spíš, že nám v ten samý den bylo nabídnuto předposlední místo ve školce.
Do monte jsem se nadchla stejně jako Luky. Vůbec nic společného s tím hloupým textem ze státnic nemá, je to právě o tom prožitku a o osahání všeho na vlastní prstíky. Dítě se učí rozhodovat samo za sebe, být samostatné. Vidím to na synovi každý den. Sice má období, třeba při oblékání, kdy se mu vyloženě nechce, ale jinak je schopný obstarat se sám, nepotřebuje mámu, aby mu stála za zády a korigovala vše, co dělá.
Vůbec dnes nechápu, jak je možné, že i v Jihlavě, která nikdy nemívala nic extra, funguje dnes montessori školka a od tohoto září i škola. Ale jsem za tu možnost neskutečně vděčná, posunulo mě to dál nejen u Lukyho, ale dalo mi to i úplně jiný náhled na sebe a školství jako takové. A já za tuto možnost moc děkuji!
Žádné komentáře:
Okomentovat